Tento příběh vzniknul na základě Spisovatelské výzvy René Nekudy.
Zadaná slova: Odměna
Celkový čas: 15 minut
Za devíti horami, devíti řekami kontaminovanými plasty a jedním vysílačem je vysoká skála Malé království. ‚Název jí daly bytosti, které skálu obývají, skřítci rodu Aimer. Jsou to malá bezelstná stvoření, která pečují jeden o druhého a zejména o svůj domov. Jsou plaší a lidem příliš nevěří. Když se nějaký cizinec ocitne příliš blízko Malého království, začnou být nervózní a zvýší ostražitost. Pokud jim však dokážete, že vám mohou věřit, získáte si jejich srdce a oni budou stát při vás. Pokud budete potřebovat, vždy vám nabídnou svou pomoc a vaše nepřátele považují i za své. Rodina, domov a přátelé jsou pro ně tím nejdůležitějším na světě. Nic jiného je ani nezajímá.
I mě se jednou podařilo dostat do jejich blízkosti. Mám od přírody zvědavou povahu a mým největším snem bylo objevovat. Proto jsem se ve svých dvaceti letech vydal do světa. Zažíval jsem různá dobrodružství, to s Aimeřany však bylo nejzvláštnější. Bloudil jsem pralesem poblíž Plastové řeky a marně se pokoušel vzpomenout si, kde to jsem a jak jsem se tam dostal. Nadýchal jsem se příliš mnoho výparů z řeky a má mysl byla omámená. Začal jsem pomalu zapomínat i na to, kdo jsem já. Když jsem zahlédl skálu, vybavila se mi vzpomínka. Bylo to moudro, které mi kdysi řekl můj otec, tehdy jsem si to však neuvědomoval. Když nevíš kam jít, najdi vysoký bod a ten tě povede jako maják. Šel jsem tedy ke skále. Už zdálky o mě Aimeřané věděli a chystali se na můj příchod. Než jsem dorazil k úpatí Malého království, šustilo to kolem mě ze všech stran. Zmáhalo mne vyčerpání, hlava se mi točila a tělo hořelo. Nevěděl jsem, co se to děje a zapomínal i na to, co mi hlavou probíhalo před pár minutami. Jen jsem se otáčel ze strany na stranu a panikařil. Co když je tu šelma! Co budu jen dělat?! Počkat… šelma? to slovo mi najednou připadalo tak neznámé a podivné.
Omdlel jsem. Ležel jsem na zemi a vypadal jako mrtvý. Aimeřané mne oblehli a počali zkoumat. Po chvíli seznali, e pro ně nejsem hrozbou. Po další chvíli navíc usoudili, že nejenom že nejsem hrozbou, navíc ale sám potřebuji pomoc. Nevím, co se dělo, zatímco jsem byl v bezvědomí, to co nyní vyprávím, znám spíše z jejich slov. Když jsem se probral, ležel jsem na skále na hromadě listí, kolem mne foukal čerstvý vítr a několik Aimeřanů sedělo opodál. Uklonili se mi a podali mi vodu. nevím, odkud ji vzali, ale byla tak lahodná! Byla sladká a voněla jako květy. Poklonu jsem jim opětoval a za nápoj poděkoval. Byla mezi námi jistá jazyková bariéra, nicméně nakonec se nám podařilo dorozumět se. Strávil jsem s nimi dlouhé týdny, kdy jsem se zotavoval a pokoušel rozpomenout na svoji minulost. Nemohu říct, že by to byla zrovna procházka růžovou zahradou, nicméně odměna byla sladká. Nejen navrácená paměť, ale zejména přátelství s těmito úžasnými a inspirativními tvory.
Odcházel jsem od nich nerad, leč má cesta musela pokračovat. Loučili jsme se v dojetí a slzách, na památku jsem od nich dostal bublinku, kterou stále nosím při sobě. Je z vody z květů, které rostou uvnitř Malého království. Má velmi ozdravné účinky a uklidňuje mysl. Varuji tě však, čtenáři, předem. Neopovažuj se místo Aimeřanů hledat za účelem květy ukrást. Nebyl bys prvním a věz, že svůj největší poklad si tento národ umí ohlídat. Možná malý vzrůstem, však nikoliv svojí duší. Navždy zůstanou v mých vzpomínkách, které mi pomohli oživit.
[mailerlite_form form_id=3]
