Hudba, nebo ticho? Jíst, či nejíst? Víno, voda, nebo na suchu? Zvědavé otázky, které z dlouhé chvíle řešíme my všichni, kdo píšeme. A tak mě napadlo se na ně z dlouhé chvíle zeptat taky někoho, kdo už něco napsal a vydal. Jak jim fungují jejich zvyky? Můžou fungovat i nám?
Pavel Mondschein
Narodil se roku 1978 v Praze, časem však dal velkoměstskému životu vale a odstěhoval se do malé vesničky na dohled od Řípu. Tam se nyní věnuje překládání počítačových her, chovu ovcí a literatuře, to vše v souladu s životním mottem „pást, psát a spát“.
Zdroj: databazeknih.cz
Kateřina Šardická
V minulosti pracovala jako příležitostná editorka, má za sebou tvorbu několika menších scénářů a nyní naplno a bez pudu sebezáchovy pracuje jako televizní dramaturg. Psaní se věnuje od svých patnácti let, Jejím prvním publikovaným románem je Zmizení Sáry Lindertové.
Zdroj: databazeknih.cz
Petra Stehlíková
Své knihy nejprve vydávala vlastním nákladem (např. trilogie Zrozena z popela). Román Naslouchač vycházel od roku 2014 na internetu. Autorka žije v Praze, v současné době je na mateřské dovolené.
Zdroj: databazeknih.cz
Píšete raději v tichu, nebo musí něco hrát?
Asi budu za exota, ale poslouchat hudbu jsem si naprosto odvykl. Už dávno jsem zjistil, že moje práce – překládání – nejde moc dobře dohromady s žádnými dalšími externími podněty. Fuj, to zní strašně. No prostě že mě u toho nesmí nic rušit. Nemám asi dostatečnou mozkovou kapacitu, abych zvládal vnímat hudbu a zároveň přemýšlet nad tím, jaká slova bude nejlepší v daném kontextu zvolit. Na rozdíl od štípání dříví nebo čištění okapů holt nelze u překládání jet tzv. na autopilota, to pak nedopadá dobře.
No a když jsem pak začal psát, přenesl jsem si tenhle zvyk i sem. Vím, spousta lidí – možná dokonce většina – nedá na různé „kreativní hudební mixy“ dopustit, ale já bych po pěti minutách asi rozžvejkal klávesnici.
Pavel Mondschein
Hrozně moc záleží na okolnostech. Ticho mi vyhovuje asi nejvíc, dokážu se pak líp soustředit. U hudby mi často utíkají myšlenky jinam. Pokud si ale nějakou pouštím, abych si navodila nějakou atmosféru pro scénu, bávají to filmové a videoherní soundtracky. Jakmile má píseň i slova, přestanu se na vlastní text soustředit. Někdy jsou ale dny, kdy se do příběhu ponořím tak, že mi nevadí psát v hlučné kavárně, kde jde sotva slyšet vlastního slova. Prostě se to mění.
Kateřina Šardická
Většinou mám sluchátka, abych odstranila všechny zvuky. Pokud se ale na něčem zaseknu (stačí jedno jediné slovo), hudbu vypínám, sluchátka sundavám a začíná zírání do zdiJ. Ke každé knize pasuje jiná hudba, jiné písně. Někdy mi trvá, než je najdu. Dost často se mi stává, že se jedná o něco, co normálně nevyhledávám nebo mě naopak irituje.
Petra Stehlíková
Jíte a pijete při psaní, nebo dáváte přednost nerušenému soustředění?
Asi takhle… Já jím pořád. A občas během jídla i píšu. Ale moc si z toho nepamatuju. Občas se mi stane, že si přinesu něco k počítači, a po půlhodině zjistím, že to je pryč. Nebo naopak usilovně datluju a pak za hodinu udiveně čučím, že mám u počítače čaj, sušenky, toust… a nevím, kde se tam vzaly.
Ano, jsem při psaní roztržitý. Tu a tam mám ale dojem, že v tom jsem nevinně – že nezapomínám, to jen moje manželka provádí nějaké divné experimenty s cílem zjistit, čeho si ještě nevšimnu a čeho už ano.
Pavel Mondschein
Já se při psaní týrám – občas jsem se přistihla při situaci, kdy jsem měla třeba hlad, ale říkala jsem si „ještě dopiš tu normostranu a půjdeš si dát večeři“. Většinou se snažím mít po ruce alespoň hodně vody a kafe, abych se zase nerozptylovala couráním po bytě a zíráním do lednice. Ale všeho s mírou, měla jsem i stavy, kdy jsem hodiny nešla ani na záchod, jak moc mě to pohltilo. A to pak člověk po pár dnech zaručeně odpadne. Teď se snažím dělat přestávky na protažení, procházky a jiné odpočinkové aktivity.
Kateřina Šardická
Miluju čokoládu, ale při psaní mi nevyhovuje. Naopak cucavé bonbóny, které normálně nejím, začnu konzumovat v momentě, kdy usedám k počítači.
Petra Stehlíková
Jaké prostředí je pro vás na psaní ideální?
Takové, kde mě nikdo neruší, nikdo po mě nic nechce a kde nevadí, když si občas mluvím sám pro sebe. Takže v podstatě doma, protože kdekoliv jinde je ode mě vyžadována furt nějaká interakce s okolím. To se vás pořád někdo ptá, jestli nechcete ještě jednu minerálku, informuje vás, že na pátou kolej přijede vlak z Hrdel (kde to vůbec je, sakra?), a klepe vám na rameno s upozorněním, že v knihovně je zapotřebí dodržovat klid a ne se nahlas smát vlastním vtipům.
Pavel Mondschein
Při dokončování druhého románu v době karantény jsem přišla na to, že nejlíp se mi pracuje doma samotné v bytě, kde mě nikdo a nic nerozptyluje. Kde můžu sedět v pyžamu s neumytou hlavou a mít na stole nepořádek a nemusím přemýšlet, jestli si náhodou nahlas nepovídám. Je to trochu osamělá práce.
Kateřina Šardická
Postel nebo pohodlné křeslo. U stolu s narovnanými zády bych nenapsala ani větu. Abych vůbec mohla začít, musím být dostatečně zkroucená.
Petra Stehlíková
Kdy obvykle píšete?
Především večer, když už mám všechno ostatní hotovo a vím, že mě nebude nikdo a nic rušit. Ale když se naskytnou vhodné podmínky i přes den, rád toho využiju.
Pavel Mondschein
Zkoušela jsem nějaké triky, jako třeba ráno vstát dřív a věnovat se tomu hodinu před odchodem do práce, ale dlouho mi to nevydrželo. Obdivuju každého, kdo píše po nocích. Já jsem asi moc velký spáč. A nevěřím, že se na psaní dá napasovat režim, co by vyhovoval všem. Prostě píšu, kdy chci a kdy je čas a chuť, nezávisle na hodině.
Kateřina Šardická
Je těžké skloubit psaní s prací a péčí o dítě, takže kdykoliv se namane nějaká volná hodinka. Je jedno, jestli se tak stane ráno nebo večer.
Petra Stehlíková
Máte nějaký rituál předtím, než začnete, nebo během psaní?
No… mám takový jeden zvyk. Sednu si k počítači, opřu se v křesle – a otevřu si rozepsaný soubor.
Ehm. Já vím, nic extra. Ale dělám to fakt pokaždé.
Pavel Mondschein
O žádném nevím, jen se u mě zvýší počet snězených sladkostí a vypálených vonných svíček.
Kateřina Šardická
O rituál se ani tak nejedná, ale potřebuji alespoň dvacet minut na to, abych se naladila. Takže z té hodinky nakonec zbude jen čtyřicet minut.
Petra Stehlíková
Jak dlouho obvykle píšete?
Většinou hodinu, hodinu a půl v kuse. Pak si potřebuju trochu dáchnout, protáhnout si záda… jasně, dojít si do kuchyně pro něco k jídlu… a když je čas, dám si ještě jednu psací rundu.
Pavel Mondschein
Kdysi jsem si mohla dovolit tomu věnovat celý den, takže klidně osm až deset hodin. Teď jsem ráda, když si urvu dvě hodiny denně. A pokud mluvíme o úplné přítomnosti, tak poslední tři měsíce jsem nepsala ani hodinu. Záleží na tom, v jaké fázi práce na příběhu jsem. Myslím, že optimální jsou čtyři hodiny denně, ale to se mi málokdy podaří.
Kateřina Šardická
Když jsem mívala čas (to byly doby, kdy o mé knížky nikdo nestál, tak jsem nad příběhem dokázala strávit několik dní v kuse a doslova ho ze sebe vysypala. O tom se mi už ale dneska může jenom zdát. Takže to je právě oněch zmíněných čtyřicet minut, které jsou mi občas dopřány.
Petra Stehlíková
Je vidět, že naše zvyky jsou dost individuální a každý si zkrátka musí najít to své. Berte si, prosím, z tohoto článku příklad v tom, že nic není špatně a není třeba napodobovat úspěšnější autory, abychom sami mohli být úspěšnými. Naše spisovatelské zvyky nám totiž pouze umožňují pracovat lépe a efektivněji, pokud najdeme ty, které nám budou opravdu fungovat. Na nic jiného nemají vliv.
Pro inspiraci se ale také podělte – jaké jsou ty vaše zvyky? :o)
[mailerlite_form form_id=3]
