Tento příběh vzniknul na základě Spisovatelské výzvy René Nekudy.
Zadaná slova: Sluneční brýle + koruna + postava – prarodič
Celkový čas: 25 minut
Vincent byl mladým detektivem s poněkud romantickými představami o své práci. Když dostal po škole svou práci, začal všude nosit sluneční brýle a bylo úplně jedno, jaké bylo zrovna počasí. Pravděpodobně se tak cítil více důležitý. Hned první týden byl povolán k zajímavému případu. V luční ulici začalo přes noc docházet k podivnostem. Každé ráno se v koruně jednoho stromu objevilo povlečení na peřinu. Pokaždé jiné a pokaždé na jiném stromě. Když Vinc přišel na místo činu, musel si své sluneční brýle sundat.
Pozorně zkoumal vše, co byl dostupné a dospěl k velmi zajímavému zjištění. Očekával, že například barvy povlečení se budou objevovat podle vzorníku, nebo že umístění stromů bude mít nějakou posloupnost. Jediné, na co však přišel, bylo to, že všechny stromy od sebe byly jen pár metrů. Po týdnu se dokonce začaly i opakovat!
Svou práci bral velmi vážně a byl jí zcela oddán, proto se nebál nasadit do ní vše, co bylo třeba. Jeden večer se do luční ulice vydal, v utajení, ale ozbrojen. Vybavil se také zásobou jídla a tekutin a celou dobu měl oči na šťopkách. Po pár hodinách ho ale začala zmáhat únava. Začal všelijak cvičit, nebo se trochu profackovat. Pořád se však nic moc zajímavého nedělo. O půl jedné v noci už byl tak unavený, že zavolal na strážnici a nechal si dovézt láhev kávy. To byla asi tak jediná věc, na kterou v rámci své přípravy zapomněl. Vlastně ho ani nenapadlo, že tam bude tak dlouho. Očekával, že zaujme své stanoviště a do půlnoci bude pachatel lapen.
Vincovi kolegové nebyli nijak zvlášť nadšeni z toho, že se v jednu hodinu ráno musí někam trmácet, nakonec však dorazili. Vinc kávu upíjel napřed po doušcích, pak po hrnečcích. Ve dvě hodiny měl v sobě celou litr a půl velkou láhev a začal pociťovat důsledky. Chtělo se mu na záchod. Napřed úspěšně zadržoval, po hodině už byl ale pocit k nesnesení. Pozitivní na tom bylo, že už se mu alespoň nechtělo spát. Nakonec si řekl, že takto brzy ráno budou stejně všichni spát a tak si našel docela hezký strom a stoupnul si k němu. Konečně si ulevil. Když tam tak stál a byl sotva v půlce akce, objevilo se před ním prostěradlo. Šíleně se ho lekl, vykřikl a dal se doběhu – podle mokré cestičky by však bylo velmi jednoduché ho vystopovat. O pár minut později do ulice dorazily posily.
„Konečně chlapi, je to tam!“
„Tys toho chlapa už chytil?“
„Jestli je to chlap nevím, ale objevilo se to přede mnou úplně samo!“ vysypal ze sebe mladý detektiv. Na stromě, u kterého předtím Vinc stál, viselo prostěradlo. Jeho kolegové se na sebe podívali.
„Volala nám paní z jednoho domu, že venku pobíhá nějaký úchyl s vytaženým pinďourem a ječí na celou ulici. Jestlis tady byl celou noc, jak jsi před tím tvrdil, musel si ho vidět.“ Vinc si dal dvě a dvě dohromady a vše svým kolegům vylíčil. Ti se mohli potrhat smíchy. Nicméně, bylo důležité zachovat si čest a dojít se dotyčné dámě omluvit.
Dveře otevřela stará babička a když uviděla stát ve vchodu strážníky, podivila se. Pozvala je dál a nabídla jim kávu. Vinc se zdvořilostí odmítl a jeho kolegové se jen uchechtávali. Paní Čiperná často zapomínala. Nejen že hledala brýle, které měla na očích, nebo svého manžela, který byl už pět let po smrti, ona také zapomínala, že dala vařit vodu, nebo že včera si už jednou vyprala. Paní Čiperná byla taky ranní ptáče. Spát chodívala v devět hodin, ale vzhůru byla už od tří ráno! A protože měla tak špatnou paměť, každé ráno si převlékala peřiny a své povlečení vyvěsila na balkon. Protože ale poslední dny bylo dosti větrno a ona zásadně nepoužívala kolíčky, vítr její povlečení odnesl do korun stromů.
[mailerlite_form form_id=3]
