Tento příběh vzniknul na základě Spisovatelské výzvy René Nekudy.
Zadaná slova: Slovo + kaktus
Celkový čas: 10 minut
Její cesta do práce začíná už doma, v posteli. Obvykle se probudí pár minut před tím, než jí zazvoní budík. Tedy, zazvoní… spíš zavrní vedle ní na posteli. Ona totiž nesnáší řinčivé či pípavé zvuky, proto má na svém telefonu už léta nastaveny jako buzení jenom vibrace. Typicky, jí budík zvoní tak pětkrát šestkrát, než se uráčí pořádně otevřít oči a vylézt z postele. Po prvním zazvonění se trochu probere a uvědomí si, co se děje. Přetočí se tedy na druhý bok a pevně se přimkne ke svému příteli, který také ještě spí. Pak vyleze, v polospánku si zajde na záchod, kde se taky převleče a z koupelny už vychází v přiměřeně probraném stavu. Aby však řekla jediné slovo, byste po ní raději chtít neměli. Možná se zdá být poněkud protivná, tento stav je však známka ještě stále přítomného spánku. Z ledničky si vydělá krabičky se svačinou a obědem, naskládá si vše potřebné od batohu a dá se do snídaně. Sedne si do křesla, vezme svůj půllitrový skleněný džbánek a upíjí z něj po doušcích své ovocné smoothie. Fruktóza jí konečně dostatečně nastartuje mozek a tak když startuje auto, je připravená vnímat a soustředit se na řízení.
Na dvojku sjede z kopce a na křižovatce zastaví, aby její přítel mohl vystoupit. On to má do práce jen kousek, ona musí v autě strávit dalších asi patnáct minut cesty. Jakmile on odejde, zapojí si do autorádia telefon a spustí podcast. Mluvené slovo jí krásně zkoriguje tok myšlenek, takže když dorazí do cíle, bývá už ve stavu dokonalé bdělosti.
Po cestě koutkem oka pozoruje úchvatné okolí. Žije v Norsku, takže se těší nádherným výhledům na fjord a hory, jež ještě v druhé půlce května mají bílé vrcholy. Kaktusy tam vážně nehledejte.
První úsek cesty je vždy nejtěžší. Musí přejet ostrov, takže ji čeká samá zatáčka – z jedné strany sráz do moře, z druhé skála. Za tu navíc často není vidět a cesty jsou úzké. Je proto třeba jezdit pomalu, aby nedošlo k nehodě. Po příjezdu k prvnímu mostu už je vše mnohem rychlejší. Brzy už má zařazenou šestku a řítí se vstříc klidně i stovkou. Dřív tak rychle nejezdila, ale její přítel ji trochu vyučil a tomuto strachu ji odnaučil.
Po cestě je třeba dávat si pozor i na zvěř. Žije tam hodně vysoké, ale také lišek a králíků. A bůh ví, čeho ještě. Ona naštěstí žádné nepříjemné setkání ještě nezažila a byla by velmi ráda, kdyby to tak zůstalo.
Poslední úsek cesty je ve „městečku“. Shluk pár domů, několik málo obchodů a jedna restaurace. A taky domov pro seniory, kam právě ona míří. Před budovou parkuje asi pět minut před tím, než jí začíná směna. Podcast obvykle nedoposlouchá, ale to nevadí. Čeká ji ještě cesta zpět.
