Na novo 9. část

Jako kdybych měla na očích klapky pro koně. Šla jsem pořád dopředu a ani se nezabývala tím, kam přesně. Prostě pryč. Dech se mi stále zrychloval a já pocítila nutkání křičet. Dům byl ale pořád ještě moc blízko, říkala mi racionální část mé mysli, její hlas jsem však slyšela čím dál méně. Něco se ve mě vzpínalo a já to chtěla vypustit ven.

Když jsem došla až do lesa, přestala jsem brát jakékoliv ohledy a rozkřičela se na plné kolo. V hrudi mě štípalo a záda začala nečekaně bolet. Padla jsem na kolena a nehty zaryla do hlíny na zemi. Vnímala jsem jen své bezprostřední okolí a byla schopna soustředit se pouze na své pocity. Byla to nepojmenovatelná změť, jeden posiloval druhý. Jak ve mě rostly, čím dál víc mne svírala bolest. V hrudi, v hlavě, v zádech. Zároveň, jako bych však byla vůči bolesti i odolnější. Když jsem nabrala sílu na fyzickou aktivitu, ještě z kleče jsem se rozeběhla vpřed. Křičela jsem, brečela a měla pocit, že se mi ze zad cosi dere ven. Byla to pravda.

Nevím jak, ale najednou jsem měla křídla. Instinktivně jsem jimi máchla a vznesla se kousek nad zem. Zahřmělo. Máchla jsem jimi znovu a zároveň s tím pohybem opět vykřikla, pronikavě a ve vysokých frekvencích. Svůj hlas jsem slyšela spíše v ozvěně a měla pocit, že mi vůbec nepatří. Spustil se liják.

Vznesla jsem se nad stromy a letěla hlouběji do lesa, k tomu ohořelému palouku. Kapky stékaly po mém peří a k zemi se dál snášely zabarvené do černa. Máchla jsem křídly. Vzápětí se zvedl vítr. Opřel se do mě a shodil mne dolů. Narazila jsem si ruku a odřela tvář. Vztek mne pomalu opouštěl, soustředila jsem se teď spíš na bolest, která mi vystřelovala ze zápěstí. Bezmocně jsem se schoulila do klubíčka a dočista se rozbrečela. Neměla jsem pojem o čase, vše se zdálo trvat tak dlouho.

Po nějaké době se někdo dotkl mých ramen. Lekla jsem se a prudce se posadila. Byl to Gordon. Díval se na mne soucitně. Natáhl ke mě ruku. Chvíli jsem se na ni dívala, pak jsem ji přijala. Odvedl mne do svého zahradního domku. Pomohl mi osušit se a uvařil mi horkou čokoládu. Když jsem se chtěla posadil do křesla, teprve jsem si uvědomila, že svá křídla už nemám. Kdy zmizela? Nebo se mi jen něco zdálo? Chytla jsem se za pravé zápěstí a sykla. Ruka stále bolela.

Gordon mlčel. A já taky. Jen jsem seděla v křesle, koukala do ohně, který zatím rozdělal v krbu a popíjela hořkosladký nápoj. Oči se mi klížily. Já ale ještě nechtěla spát! Chtěla jsem se vrátit do své ložnice a tam se v klidu zavrtat do peřin. Do měkkých, nadýchaných peřin, které… Víc už jsem si pomyslet nestihla, únava byla silnější než já.

Livie