Na novo 8. část

Další den jsem se probouzela s příjemným pocitem v těle. Pocit osamění, který mě tížil v posledních dnech, konečně ustoupil. Upravila jsem se a sešla dolů na snídani. V chodbě jsem se minula s Livií. Na krátkou vteřinu mě napadlo, že bych jí něco řekla. Že bych se jí mohla svěřit se svým včerejším prožitkem. Okamžitě ta myšlenka ale zase zmizela. Liv vypadala tak zaneprázdněně. Nebyla vhodná příležitost na to ji obtěžovat. Možná jí to řeknu někdy jindy, až bude v lepším rozpoložení.

Nebyla jsem jediná, kdo na snídaně chodil pozdě. Spolu se mnou v jídelně seděla i Holly. Obvykle jsem neprojevovala příliš zájmu o ženy ve svém okolí, jedinou výjimkou byla má sestra. Jenomže toho rána jsem si nutně potřebovala s někým promluvit. Chvíli jsem uvažovala, jestli je Holly vhodnou adeptkou. Nakonec jsem se rozhodla ji vyzkoušet.

„Jak ti to chutná?“ začala jsem rozhovor a usmála se na ni.

„Co? Jo, je to docela dobrý,“ odpověděla mi trochu zmateně. Myšlenkami asi lítala někde úplně jinde.

„O tobě toho ještě moc nevím,“ zkusila jsem naznačit, kam chci, aby se hovor ubíral.

„No, ono toho ani moc není. Co chceš vědět?“

„Třeba proč jsi tady?“ trochu se uchichtla.

„No, víš, já mám dvě sestry. U nás doma to byl s nimi dost blázinec. Naši souhlasili s tím, že můžu žít tady sama, ale do roka si musím najít manžela. Jinak mě přestanou dotovat a já se budu muset vrátit.“

„Páni, to je trochu romantické, ne? Najdi svou lásku, nebo trp!“

„Romantické? Možná jo, nepřemýšlela jsem nad tím tak.“

„No a… jak ti to hledání jde?“ Při téhle otázce se Holly zarděla a pousmála. Chvilku na mě koukala, jako by přemýšlela, jestli mi to může říct. „No jestli je to tajné, nechám si to pro sebe,“ usmála jsem se na ni.

„No tak dobře. Napřed jsem doufala, že někoho najdu tady v domě. Ale to nepřipadá v úvahu. Irvin je sice fajn, ale už svoji ženu má.“

„Počkej… on je s ní ženatý? Já myslela, že je jenom jeho milenka.“

„Né, jsou manželé! Ale taky mi to tak napřed vůbec nepřišlo. Oba jsou takoví bohémové. Prostě umělci, víš jak oni to mají.“ Vědoucně jsem přikývla a dál jí naslouchala. „No, pak jsem začala chodit do místních klubů. Jakože – zatím jsem se neseznámila s nikým dost zajímavým, ale až se někdo takový objeví, bude to snadné. Mě si tam totiž všímají dost.“

„Hm, tak to ti přeju. Snad se někdo dobrý brzo objeví.“

„No a co ty, seznamuješ se, nebo už máš někoho v oku?“ teď přišla má chvíle. Holly byla mnohem příjemnější, než jsem čekala.

„Já? Já mám…“

„Fakt? To je super, koho?“

„Hele, nechceš jít dnes třeba na nákupy? Ve městě jsem nebyla už ani nevím kdy. Řekla bych ti to po cestě, co ty na to?“

„No tak jo, proč ne?“ usmála se na mě pro změnu Holly. Dojedly jsme a vyrazily.

Ve městě jsem se Holly svěřila se vším, co jsem se Samuelem prožila. Naslouchala mi pozorně a podivovala se v ty správné momenty.

„A jak s tím chceš teď naložit? Chceš si ho tu držet, nebo…?“ Zeptala se.

„Já… nevím. Možná, že zatím, než se lépe poznáme, bychom tady mohli být jen spolu. A za čas se pochopitelně vzít.“ Dodala jsem rychle. Ve skutečnosti bych si ho nejraději vzala hned, nechtěla jsem ale působit jako nedočkavá nanynka.

„Hm, chápu tě. Je lepší si je vždycky napřed vyzkoušet, až jak se osvědčí.“

„Právě,“ přikývla jsem spokojeně. Toho dne jsme spolu probraly ještě spoustu dalších témat a já zjistila, že si toho máme opravdu hodně co říct. Přála bych si, abych si takto rozuměla i s Livií. Ona o to ale asi nestála.

Když jsme se vrátily zpět do sídla, bylo už po obědě. Holly šla rovnou do jídelny, já ještě nahoru převléct se. Na schodech jsem narazila na Samuela. Srdce mi poskočilo. Vřele jsem se na něj usmála a podala mu ruku. Čekala jsem, že ji políbí.

„Copak? Najednou už vám důvěrnosti zase nevadí?“ ušklíbl se na mě jedovatě.

„O čem to mluvíte?“ srdce mi bušilo, hrdlo se svíralo.

„Á, tady slečinka má asi velmi krátkou paměť. Nebo že by se nám tu ráno procházela po domě ještě náměsíčná?“

„Ráno? Vždyť jsme se ráno vůbec nepotkali!“ měla jsem co dělat, abych udržela slzy. Tak chladného jsem ho ještě nezažila.

„Chceš mi snad říct, že si to vymýšlím?“ Přistoupil ke mně blíž. Instinktivně jsem ucouvla, ale narazila jsem do zdi. Stál při mě tak blízko, že jsem cítila jeho dech. „Nebo chceš ze mě udělat blázna?! Se mnou si hrát nebudeš, holčičko. Já se sebou nenechám zametat takovou čarodějnicí!“

Řval mi přímo do obličeje. Nechápala jsem to. Vždy byl tak milý a přívětivý. Teď, jako by ho někdo vyměnil. V jediné vteřině se z něj stalo rozlícené zvíře, které ťalo drápy do mého srdce. Křičel na mě a já už nedokázala slzy udržet. Vyřinuly se ven a pusa se mi zkroutila.

„Neřvi na ni!“ nahoře na schodech se najednou objevila postava. Mračila se a křičela na Samuela. On se na ni podíval a nadechoval se, snad aby jí něco řekl. Když ji však uviděl, jako by mu došla slova.

Vytáhl obočí, přejížděl pohledem z ní na mě a zase zpět. Pak se rozesmál. „Tak to je teda fór, vy jste dvojčata! Proč mi to nikdo neřekl? Tak to potom všechno vysvětluje.“ Vřele se na mě usmál a dlaní drsně přejel po tváři. „Budu se muset naučit, jak vás dvě rozeznat.“ Prstem mi na vteřinu nadzvedl bradu a odešel.

Srdce mi tlouklo. Měla jsem dojem, že jsou v Samuelovi ukryté dvě různé osobnosti a rozhodně jsem netoužila po tom se s tou druhou ještě někdy setkat. Má sestra právě scházela dolů. Já se ještě třásla. Měla jsem vztek za tohle ponížení a potřebovala jsem mu dát průchod.

„Ty ses s ním ráno potkala?!“ vyštěkla jsem na ni. Jen si založila ruce na prsou.

„Ano, potkala. No a?“ odpověděla mi chladně.

„No a?! To je ti úplně jedno, že si nás spletl?!“ ušklíbla se. „Tak tohle…“

„Ty jsi měla především jít a představit se mu hned ten den, kdy přijel! Kdybys to udělala, tahle scéna se nikdy nemusela odehrát.“ Křičela jsem. Po tvářích mi ještě pořád stékaly slzy a další, ještě pálivější, se mi znova draly do očí.

„Tak hele. To, že na tebe ten tvůj amant řval, není moje chyba.“

„Že ne? Tak čí je to chyba!“

„Muž by si neměl dovolovat takové chování k žádné ženě, bez ohledu na okolnosti.“

„To jsi zase pochytila v tý tvý podělaný Itace?! Prober se! Tady to funguje jinak. Jestli jsi na to zapomněla, tak tohle je Malie a tady fungujou jiný pravidla. To žena by se měla vždycky podřídit. To žena má předvídat, co muž potřebuje. Jestli se ti chce, přidej se třeba k Mahilám, ale mě nech na pokoji, jasný?! A nepleť se mi do vztahu! Nic o něm nevíš. A o mě taky ne. To kvůli tobě na mě řval! Jen kvůli tomu, že nejsi schopná základní zdvořilosti.“ Bylo mi jedno, jestli nám někdo slyší.

„Jak bych na to mohla zapomenout?! Připomíná mi to výhled z okna každý šílený den, co jsem tady. Myslíš si, že tady být chci?! Uvědom si jednu věc, sestřičko. Teď mě potřebuješ. Beze mě bys totiž ani neměla kde bydlet.“

„No a? Od kdy se staráš? Bylo ti jedno, co se mnou je, když jsi zdrhla do Itacy. Tak proč se zajímáš teď, co?!“ Mlčela. „No jasně. Došly slova, hm? Ale já ti to řeknu. Protože spíš ty potřebuješ mě. Protože ta tvoje Itaca asi nebude tak úžasná.“

„Co ty o tom víš? Nikdy jsi nevytáhla paty z Rakkasu, nebo Amsiru. Nevíš nic o světě venku. O opravdovém světě.“

„Cože? Probuď se! Tohle je opravdový svět,“ rozhodila jsem rukama kolem. „Ať se ti to líbí, nebo ne. A jestli chceš v tomhle světě přežít, najdi si hodně rychle manžela. Protože až zdejší lordstvo zjistí, že tomuto domu vládnou dvě svobodné ženy, udělají to za tebe. Tak nekritizuj můj výběr. Já jen dělám to, co musím.“

„Dělej si co chceš. Ale až tě jednou ten tvůj manekýn zbije, za mnou brečet nechoď. Protože chlap, který se k ženě chová už na začátku takhle, to dřív nebo později udělá. A věř mi, že důvod si k tomu najde.“

Livie seběhla schody, div do mě nevrazila. Vystřelila ven a práskla za sebou dveřmi. Já utekla do svého pokoje. Zabouchla jsem za sebou dveře, opřela se o ně a konečně nechala svému pláči volný průchod.

Sonia