Za krkem mne bolelo. Na stolku vedle mne stála vyhořelá svíce, za oknem bylo světlo. Hlava mi třeštila jako při kocovině. Co že se to včera stalo? A proč jsem v tom křesle? Když jsem chtěla zvednout ruku, abych se poškrábala na nose, zavadila jsem o deník. Vzpomněla jsem si. Vyskočila jsem z křesla, jako by pode mnou někdo zapálil. Babička byla vždycky trochu zvláštní. Ale to, co jsem četla… Na jednu stranu to nedávalo smysl. Nebo možná, možná to dávalo větší smysl, než jsem si chtěla připustit.
Ze svého pláště jsem vyhrabala hodinky. Pět hodin ráno. Celý dům určitě ještě spal. Mě už se ale nechtělo. Sebrala jsem deník a odhodlala se vydat do města. To se také sotva probouzelo. Dole u kočáru jsem potkala Roan, naši kuchařku. Usmála jsem se na ni a představila se jí. Dosud jsme k tomu neměly příležitost. Když viděla, že se chystám ven, nabídla mi, že mne odveze. Prý stejně potřebuje nakoupit. Přijala jsem. Byla jsem ráda, že se nemusím setkat s Gordonem.
Vlastně jsem moc netušila, co chci ve městě dělat. Jediné, čím jsem si byla jistá bylo to, že chci pryč z domu. Utřídit si myšlenky, vypořádat se s deníkem. V mysli jsem se vrátila k přečteným stránkám. O jaké síle to babička mluvila? A co s tím měl společného Gordon? Co ji mohl naučit? Pak se mi vybavil poslední přečtený zápisek. Zničený les.
Tady, ve městě, jsem byla skrytá před vším, co představovalo naše sídlo. Ulice se zaplňovaly lidmi a s postupujícím dnem byly stále rušnější. Všichni ti lidé byli pro mě cizí. Tady venku předváděli své masky a téměř divadelní výstupy a očekávali, že i já se této šarády budu účastnit. Byla jsem pro ni vychovaná, své masky jsem si nasazovala podvědomě a zcela automaticky. Po dvou letech strávených v Itace se mi to však začalo příčit. Tam lidé také nosili masky, ale přesto byli mnohem upřímnější než zde. Člověk se tam nemusel neustále bát, kdo mu vrazí nůž do zad – ať už doslovně, nebo v přeneseném významu.
Když jsem teď pozorovala všechny ty cizí tváře, zkusila jsem pod jejich masky proniknout. Úsměvy, podané ručky, poklonky, to vše maskovalo jediné. Jejich vnitřní svět, skutečné myšlenky a pohnutky. Lidé zde se druhým nedívají přímo do očí, spíš kamsi bokem. Snaží se tím vyvarovat zejména tomu, aby do očí hleděl někdo jim samotným. V Itace jsem se naučila jedno moudro: Oči jsou okna do duše. A co tvář neprozradí, z očí lze vyčíst vždy. Každý zde má svůj vnitřní svět, svoje tajemství. Každý má něco, čím se vymyká z normálu a prostě nezapadá. Ale tady se vše nenormální trestá.
I když jsem mezi lidmi, je jedno, o čem přemýšlím. Nikdo na to nepřijde. Jedině, že bych za sebou zanechala stopy. Bála jsem se. Vlastně ani nevím, čeho přesně. Když Roan nakoupila, svezla mě zpět do Avis. Já s ní ale nešla až domu, vydala jsem se rovnou k lesu. Srdce mi bušilo a chtělo se mi křičet. V krku jsem z toho měla pocit, jako když se nachladím a on opuchne.
Šla jsem pomalu. Hledala jsem to místo, o kterém psala babička. Našla jsem ho snadno. Nebylo to daleko od domu. Dokonce se zdálo, že tam stále někdo chodil. Byla tam vyšlapaná pěšinka. Zastavila jsem se na kraji toho místa. Šlo o události, které se staly před více než padesáti lety. Vlastně bylo velmi pravděpodobné, že i kdybych to místo našla, nepoznala bych ho, neboť za tu dobu už se muselo dávno zregenerovat. Já namísto toho stála na kraji spáleniště, které jako by se tam objevilo sotva včera.
Chtěla jsem vytáhnout deník a ověřit si, jestli je to opravdu ono. Třeba bych tam našla nějakou poznámku, která by mi to vyvrátila! I kdyby to tak ale bylo, stav, v jakém tahle část lesa byla, mě nijak neuspokojoval. Nakonec jsem deník přeci jen otevřela, namísto opětovného čtení téže zápisků, jsem však ve čtení pokračovala.
Šestý zápisek
Gordon mi nařídil týden odpočinku. Žádné lekce, žádná cvičení, žádné pokusy. Byla jsem ráda. Bála jsem se sama sebe. Čeho všeho jsem ještě schopná?
Sedmý zápisek
Gordon je pro mne opravdovou oporou. Přála bych každé Auroře, aby měla takového průvodce. Zatímco odpočívám a vzpamatovávám se z posledních událostí, on je tady stále pro mě. Tráví se mnou spoustu času. Myslím, že náš vztah pomalu přerůstá roli učitele a žáka. Měli bychom být více opatrní. Uvědomuji si to. Zároveň na to nechci myslet. Potřebuji ho. On je ten, kdo mě dokáže skutečně uklidnit.
Osmý zápisek
Přišel čas vrátit se k tréninku. Gordon rozhodl, že musíme změnit strategii. Nikdo přece nechce, aby se poslední nehoda opakovala. Vrátili jsme se k meditaci. Prve byla zejména o schopnosti koncentrovat se. Tentokrát jsme ale meditace zaměřili spíše na schopnost zklidnit se. Musela jsem se to naučit sama, bez něj. Ta myšlenka pro mne byla tak vzdálená. Vždyť on tu stále byl! Nikam neodcházel a představa, že mě jednou nakonec opustí, se mi zdála zcela absurdní. Jak by mohl? Nicméně, musela jsem uznat, že se mnou nemohl být nepřetržitě. Bylo potřebné, abych se naučila ovládat sama, i bez jeho pomoci.
Zavřela jsem deník. Musela jsem mluvit s Gordonem. S babičkou si byli zjevně bližší, než jsem myslela. Netušila jsem, že se jí líbili mladší muži. Vlastně jsem netušila, že se jí líbili vůbec nějací muži. Upřímně pro mne zůstávala záhadou i existence mojí matky. Odjakživa se zdálo, že žádný dědeček neexistuje. Jako by má matka vznikla z ničeho.
Když jsem došla zpět do domu, první, na koho jsem narazila, byl náš nový nájemník – lord Samuel. Usmál se na mě a vysekl mi poklonu.
„Nevěděl jsem, že se ráda procházíte i sama,“ řekl mi místo pozdravu a pokusil se mě políbit na tvář. Uhnula jsem a on se zatvářil popuzeně. „Copak, drahá? Včera vám náš důvěrnější vztah nevadil. Nebo je snad po rozednění už všechno jinak?“
„Myslím, že jste si mě s někým spletl,“ odbyla jsem ho chladně a dál se jím nezabývala. Jestli se zapletl s mojí sestrou, nebyla to moje věc. A já rozhodně nehodlala nikomu cokoliv vysvětlovat. Pokud ji neumí rozeznat ode mě, je to jeho problém.
Livie
