Na novo 3. část

Usnula jsem za zvuků deště. Zdál se mi podivný sen. Kráčela jsem po schodech a něčeho se hrozně bála. Schovala jsem se někam na půdu a vyděšeně sledovala stíny. V okně, jímž do místnosti pronikalo měsíční světlo, stála ve váze bílá růže. Ve snu byla moc důležitá, jen už nevím proč. Pak se ozvaly kroky. Někdo šel za mnou. Můj strach sílil. Panika. Chtělo se mi křičet. Nešlo to! Na hrudi jsem cítila tlak. A najednou… poslední, co si ze snu vybavuji, je má žhnoucí kůže.

Probudil mne hluk. Venku už přestalo pršet. Dole v přízemí se ozýval smích a křik. Můj pohled se stočil k hodinám na nočním stolku. Spala jsem sotva hodinu! Otočila jsem se na druhý bok a hlavu si přikryla polštářem. Zdi toho domu jsou ale snad z papíru. Znovu už jsem nezabrala. Oblékla jsem se tedy a sešla dolů podívat se, co se to tu děje.

Má sestra si vždy dělala, co chtěla. Nikdy ji moc nezajímalo, co si myslí nebo chtějí ostatní. To ona byla středem vesmíru. Když jsem odcházela ze sálu, nebe se opět temně zatáhlo a spustila se burácivá bouřka. Počasí dokonale podtrhávalo moji nemilou náladu. Už na schodech mne však znovu přepadl ten divný pocit, že mne někdo sleduje. Rychle jsem přešla do svého pokoje a zavřela za sebou dveře. Sedla jsem si k oknu. Déšť a hromy byly tak hlasité, že už jsem vůbec neslyšela hluk ozývající se zdola. Venku se střídaly jen odstíny šedé a bylo by dost složité rozeznat, co kde v zahradě leží, nebýt toho světla. Nebyla jsem si tím úplně jistá, ale neřekla bych, že tam bylo i před tím. Přemýšlela jsem, co za stavbu to je. Zahradní domek? Možná… Proč by se v něm ale svítilo v tuto hodinu a v tomto počasí? Kdo by tam byl? Při pohledu na budovu se mi stahovalo hrdlo a pocit, že jsem sledovaná, ještě zesílil. Zatáhla jsem proto dobře závěsy a odebrala se zpět do postele. Doufala jsem, že usnu brzy a další sen nebude tak hrozivý.

Následující den ráno svítilo slunce. Venku se vyjasnilo, ale při pohledu z okna bylo jasné, že zahrada je dost poničená. Nasnídala jsem se a šla rovnou ven, prohlédnout si škody. Pamatuji se, že babička mívala zahradu plnou růžových keřů. Měla takový zvyk – na počest každého člena rodiny vysadit jeden. Některé záhony s bylinami byly hodně domlácené kapkami. Na růžích bych však nepoznala, že včera vůbec nějaká bouřka byla.

Procházela jsem se zahradou a prohlížela si ji. Přišlo mi zvláštní, jak má paměť zkreslovala vzpomínky. Dříve mi připadalo, že jsou všechny keře tak barevné! Teď jsem ale viděla, že většina z nich jsou černé růže, jen dva keře měly ještě nějakou barvu. Jeden z nich byl můj. To byla další zvláštnost – pamatovala jsem si ho jako žlutý, ale přede mnou stál s jasně rudou barvou.

„Poznáváte ho?“ lekla jsem se. Prudce jsem se otočila a spatřila za sebou muže ve středních letech, v pracovním oblečení a kloboukem na hlavě.

„Promiňte?“ i když jsem si předchozího večera všechny dobře neprohlédla, tohoto muže bych si pamatovala, tím jsem si byla jistá.

„Ten keř.“

„Já vám rozuměla, ale nechápu.“

„Dlouho jste tu nebyla, tak se mohlo stát…“

„Ne, takhle ne. Promiňte, ale my se známe?“

„Zdá se, že keř ve vaší paměti možná zůstal, ale já ne. To mne mrzí, nicméně – jmenuji se Gordon Růže, jsem váš zahradník.

„Ah tak! Já jsem…“

„To není třeba, znám vás. Jezdila jste sem jako malé děvčátko, společně se svou sestrou a matkou.“

„Vy jste tady pracoval už tehdy?“

„Zajisté, mademoiselle.“

„Jak dlouho už tady přesně jste?“ Na tom muži mi něco nesedělo. Něco nebylo tak, jak se zdálo, ale nevěděla jsem, co. Byl to opět jen pocit. Nesnášela jsem to. Dřív se mi takové věci nestávaly! Vše bylo jasné a žádné irelevantní pocity neexistovaly. Od mého příjezdu, jako bych snad ani jiné neměla.

„Přibližně několik desítek let.“

„Desítek…? Chcete říct…“

„Dobrý den!“ za zády se mi opět ozval hlas a já sebou už podruhé vylekaně škubla. Přicházela k nám mladá žena, přibližně v mém věku, docela hezká. Včera jsem ji zahlédla jak si s někým povídá, spíše bokem od ostatních. Myslím, že příliš velký zájem jí nedělá moc dobře, ale možná že se pletu.

„Dobrý den,“ zamžourala jsem do slunce. „A vy jste…?“

„Melinda Rázná, těší mě.“ Potřásla mi rukou, ani moc silně, ani moc jemně. Ta dáma měla zjevně dobré vychování.

„I mě. Já jsem Livie, spolumajitelka domu.“

„Ano, já vím, vaše sestra o vás mluvila.“

„Opravdu? A co všechno vám napovídala?“

„Nic moc, jen že jste byla v Itace kvůli studiu. Tím jste mě upřímně velmi zaujala. I já zde studuji! Ale zdejší prostředí mi tolik nevyhovuje. Ráda bych také vyjela do zahraničí. Bohužel, mé jazykové znalosti jsou velmi chabé a popravdě ani moc netuším, jak se na takovou školu mimo Malii přihlásit. Mohly bychom si o tom někdy pohovořit?“ Melinda se mi líbila. S ní budu určitě vycházet dobře.

„Ale zajisté. Klidně hned.“

„Opravdu? To by bylo úžasné! Co třeba v knihovně? Tam nás nikdo nebude rušit.“

Livie