Koukala jsem za svou odcházející sestrou neschopna slova. Za malý okamžik jsem vyšla ven také. Zamířila jsem k domu. Mezi záhony jsem však spatřila slaměný klobouk a tak se můj cíl změnil.
„Hej, Gordone, dlužíte mi vysvětlení.“ V klidu si vytrhával plevel a ani se na mě nepodíval.
„Vysvětlení? Copak byste chtěla vysvětlit.“
„Všechno!“
Zasmál se. „Vám tu připadá něco k smíchu?“
„Vlastně ano. Jste úplně stejná jako ona.“
„Stejná jako kdo?“ nechápala jsem.
„Dočetla jste ten deník?“
„Ještě ne. Babička tam píše o vás a já chci vědět…“
„Čas na dočtení si najděte. Ta kniha je důležitá. A byl bych velice rád, kdybyste ji pak dala přečíst i vaší sestře.“
„Proč? Nechci se s ní o ničem bavit. Je to naivní rozmazlený spratek a…“
„Tak to je chyba. Budete ji potřebovat. A ona vás. Vaše sesterské pouto je důležitější, než všechno ostatní.“
„Proč bych tomu měla věřit, co? Obešla jsem se bez ní dokonale do teď, proč by to teda mělo být někdy jinak?“
„Protože do teď jste nežily tady.“
„No a?“
„Nezdá se vám tohle místo tak trochu jiné?“ zarazila jsem se. Stejnou větu mi řekla i Sonia v tom snu. Teda… alespoň myslím, že to byl sen. „Běžte si raději číst a možná se pak přestanete hloupě ptát.“
Poslechla jsem.
Devátý zápisek
Dnes přijel bratr. Přivezl si s sebou dívku, kterou mi představil jako Charlottu. Je docela hezká, ale nejsem si jistá, že se k bratrovi hodí. On je příliš divoký a ona taková puťka. Moc toho nenamluví, baví se skoro jen s ním. Když se jí na něco zeptám, je stručná. A taky otravně romantická. Nosí rozevláté šaty v pastelových barvách, rozpuštěné vlasy a v nich květiny. Vedle Maxe, který preferuje spíše černou a kovové doplňky, působí opravdu až nepatřičně.
Desátý zápisek
Ona chtěla utrhnout mou růži! Kdo si myslí, že je?! Růže z naší zahrady nejsou na ozdobu. Nejsou to hračky pro děti, ale magické rostliny se svojí mocí. Evidentně o naší rodině nic neví. Možná, že se Max snažil jen chránit rodinné tajemství, ale pokud ta holka žije tady, měla by znát meze. Vždyť mohla svojí hloupostí někomu ublížit!
Jedenáctý zápisek
Gordon mě nutí více meditovat. Trvá na tom, že právě v náročných podmínkách je trénink nejdůležitější. Já trvám na tom, že dokud tady bude běhat ta holka, nic se nenaučím, protože ona bude neustále rušit moji pozornost svou blbostí a naivitou. Max by si ji měl líp hlídat, když mermomocí chce, aby byla tady. Být to na mě, netrpím tu nikoho cizího.
Dvanáctý zápisek
Gordon se domluvil s Maxem na novém druhu terapie. Na hodinu mě zavřeli do salonu jen s karafou vody a s Charlottou. Prý si máme hezky popovídat. Ona to vzala docela dobře. Seděla na zadku, hleděla na mě a usmívala se tím svým přiblblým úsměvem, ze kterého byl Max tak mimo. Mě tím nedojala. Dmul se ve mně vztek. Pohled se mi stočil k oknu a já si na malý moment představila, jaké by to bylo, kdybych opět vybuchla. Vyletěla bych ven, asi do lesa a tam… Vzpomněla jsem si na minule. Tehdy jsem si řekla, že tohle už zažít nechci. Co kdyby mě někdo viděl? Co kdyby mě viděla ona! Nevím, co od ní můžu čekat a jaká je uvnitř. Měla bych být před ní pozorná. Opět jsem uznala, že měl Gordon (jako obvykle) pravdu. Musím se naučit ovládat. A musím se to naučit brzy.
Livie
