Ještě v županu jsem vyběhla do zahrady. Nohy se mi třásly. Jen co jsem vyšla do ranního chladu, vyskočila mi po těle husina. Neměla jsem cíl, ale v posteli jsem zůstat nechtěla. Po událostech předchozího dne se mi nedařilo dobře spát a tíživý pocit, že mě někdo pozoruje, mi také zrovna nepomohl. Neustále jsem si rukama sahala na záda a kontrolovala tak, že křídla už tam opravdu nejsou. Plouživým krokem jsem se procházela mezi záhony. V tom jsem spatřila něco, co mi nadobro podlomila kolena. Ten keř… ten růžový keř, o kterém mi babička tvrdila, že je můj. Vždy byl tak zářivě žlutý! Říkávala mi, že je sluníčkový, stejně jako já. A že odráží mou duši. Vždycky byl žlutý, ale teď – jako by mu někdo veškerou jeho barvu sebral. Přede mnou se tkvěly květy bílé jako mlha. Rozbrečela jsem se. Opět.
Nevím, jak dlouho jsem tam klečela. Někdo mě vzal za ramena. Trhla jsem sebou. Byl to náš zahradník. Díval se mi do očí. V jedné ruce držel pléd, který mi vzápětí přehodil přes hřbet.
„Měla byste se napít čaje,“ oznámil mi. Nebyla to otázka, ani žádost. Pomohl mi vstát z vlhké země a zavedl mne do svého zahradního domku. Ve dveřích do kuchyně jsem se zastavila. V křesle seděla Liv. Nevnímala mne, jen zhluboka oddychovala a užívala si svou říši snů.
„Co ta tady dělá?“
„Přivedl jsem ji sem, stejně jako vás.“
„Proč? Co po nás chcete?“
„Já po vás nic, ale vy potřebujete mě.“ Nadzdvihla jsem levé obočí.
„My? Proč bychom vás měly potřebovat?“
„Protože já vám rozumím. Vím toho o vás víc, než vy samy. Musím vás naučit to, co jsem slíbil vaší babičce.“
„Co o ní víte?“ vyhrkla jsem najednou. Jen se na mě usmál a pokynul mi směrem k lavici.
„Nejdřív ten čaj, mylady. Potřebujete se uklidnit.“ Chvíli jsem tam stála mlčky a koukala na něj. Přemýšlela jsem, jestli mu můžu věřit. Byl divný. Nakonec jsem se přeci jen posadila. Usoudila jsem, že za vyslechnutí jeho historky nic nedám.
Nalil mi teplý čaj, který voněl po heřmánku. Bylo v něm však ještě něco jiného, co jsem nepoznávala. A přesto mi to připadalo tak známé. Někde už jsem se s tím setkala. Někde… Oči se mi začaly pomalu klížit. V noci jsem toho, pravda, moc nenaspala. Napila jsem se zhluboka z hrnku a silou vůle se pokoušela udržet své oči otevřené. Nespi, nespi! Křičela jsem na sebe v duchu. Marně. O pár vteřin později už jsem o světě nevěděla.
Kolem mne bylo šero a mlha. Do širé dáli jsem nic moc neviděla. Zkusila jsem jít někam dopředu, ale mlha kolem mne jen zhoustla a zakryla mi tak výhled nadobro. Chtěla jsem se tedy vrátit. Jenomže kam? Odkud jsem to přišla? Bloudila jsem. Čím déle to trvalo, tím vyděšenější a nervóznější jsem byla. Splašeně jsem pobíhala z místa na místo a netušila, kde jsem. Jenomže – kam jsem to vůbec chtěla jít? Bylo tam tak prázdno… zavolala jsem do dáli, ale nevrátila se mi ani ozvěna. Podivné místo.
Najednou do mě někdo vrazil. Zamžourala jsem do prostoru těsně před sebou. Tmavé vlasy, stejná výška jako já…
„Liv!“ vykřikla jsem.
„Cože?! Co tady děláš?!“
„Já? Počkej – ty víš, kde to jsme?“ zarazila se.
„Vlastně ne. Ale nelíbí se mi to tu.“
„Mě taky ne. Vím, že jsem chtěla někam jít, ale nemůžu si vzpomenout, kam.“
„Zamysli se. Co jsi dělala před tím, než ses tu ocitla?” Secvakla jsem zuby a snažila si vzpomenout. Vzpomínky byly však matné. Jako by ani nebyly v mé hlavě, ale spíš někde… někde v okolí. Otočila jsem se k Liv stranou a zadívala se do mlhy. Pokoušela jsem se své vzpomínky najít v ní. Najednou se přede mnou začal odkrývat obraz. Zprvu rozmazaný, postupně byl však jasnější a jasnější. Jako by ho někdo přímo z mé mysli promítal na bílé mlžné plátno. Viděla jsem malou kuchyň, Liv jak spí v křesle, lavici, někoho v rohu, ale nepoznávala jsem tvář. A pak jsem zničehonic ucítila vůni heřmánku. A ještě něčeho.
„To jsem já!“ vykřikla Liv. Dívala se na výjev s vytřeštěnýma očima.
„To je ale MÁ vzpomínka!“ Nereagovala. „Co jsi dělala ty? Myslím, před tímhle.“ Liv se stále soustředila na obraz. Ten se začal postupně měnit. Křeslo bylo prázdné, výjev se jaksi pohnul a i když většina věcí vypadala stále stejně, něco bylo jinak. Byl z toho cítit mnohem větší žal a o něco menší strach. A taky méně vzdoru, který jakoby prvý obraz jaksi posouval víc dopředu a dával mu tvrdší rysy. Též už nebyl cítit heřmánek, nýbrž čokoláda. To „něco“ však ze vzduchu nezmizelo.
„Šla jsem do toho domku. Byla jsem vyčerpaná a on se o mě postaral. Chtěla jsem odejít, ale nešlo to, já…“ podívala se na mě. Obočí jí vylétlo vzhůru a obličej se rozjasnil. „Usnula jsem!“ vykřikla a přistoupila blíž ke mě.
„Cože?“
„Usnula jsem, chápeš? Tohle je sen, jenom můj sen!“
„Když je to tvůj sen, co tady dělám já?“
„Nejsi skutečná, jsi jenom výplod mojí mysli.“ Zamračila jsem se.
„Nejsem skutečná? Já si ale nepřipadám o nic míň skutečná než ty!“ rozhlížela jsem se kolem. Mlha řídla a mě bylo čím dál jasnější, že Liv má částečně pravdu. Tohle opravdu byl sen. Jenomže nebyl ani její a ani můj. Byl náš. Nikdy dřív jsem něco takového nezažila. Začalo se mi však vybavovat, co mi říkávala babička.
V mlze se objevila její tvář a pronášela ke mě: “Když se narodí dvojčata, mají toho mnoho společného a mnoho rozdílného. Každé z vás se třeba líbí jiné věci a každou z vás jiné věci zlobí. Ale obě máte své růžové keře, nebo stejné oči.” Pak se obraz zase pohnul a pozměnil. Babička vypadala jinak, v řeči však pokračovala: “Oči jsou okna do duše a mysli. Kdo má stejné oči, může mít i stejné sny a myšlenky.”
„Jak je to ale možné?“ Liv přecházela sem a tam a krčila nos. „Proč zrovna teď? A proč je ten sen takový podivný? Proč se nám zdá? Nemělo by to mít nějaký důvod?“
„Ty potřebuješ mít pro všechno důvod. Nestačilo by ti, že to tak prostě je? Třeba je to tím stěhováním.“
„Před tím jsme ale taky bydlely spolu a nikdy se nám nic podobného nestalo.“
„Před tím jsme ale nebydlely v Nivunu. Nezdá se ti to místo celé tak trochu jiné?“ Liv se zastavila.
„Chci vědět, proč tady jsme a jak se odtud dostaneme pryč.“
„To je přece jasné, ne? Musíme se probudit,“ odvětila jsem. Podívala se na mě, jako by mě viděla poprvé.
„Probudit! Jak se chceš probudit?!“ strčila do mě. Ztratila jsem rovnováhu a spadla. Ne však na podlahu, ta tam – aniž bych to před tím vnímala – nebyla. Spadla jsem přímo do svého těla. Prudce jsem otevřela oči a nadechla se, jako bych se celou dobu topila. Seděla jsem na lavici v zahradním domku a hlavu měla položenou na stole. Zvedla jsem se a rozhlédla se. Liv pořád spala, nikdo jiný v místnosti nebyl. Přemýšlela jsem, jestli ji mám vzbudit, nebo ne. Chtěla to, ale já se s ní nechtěla potkat. Chvilku jsem na ni jen koukala a rozhodovala se. Nakonec jsem s ní lehce zatřásla.
“Liv?” Ani se nepohnula. Zatřásla jsem s ní silněji. “Livie, probuď se!” Ruka se jí svezla na stranu, jinak se opět nic nezměnilo. Vzala jsem tedy sklenici a napustila do ní vodu. Zlomek vteřiny jsem zaváhala, pak jí vodu chrstla do obličeje. Prudce se nadechla, jako před tím já, a otevřela oči. “Fajn, jsi vzhůru.”
Sonia
