Vlak uháněl neskutečnou rychlostí. Krajina se mi míhala před očima a já ji nestíhala skoro ani sledovat. Poprvé to bylo horší. Nejen proto, že jsem odjížděla ze svého domova v Malii do cizí země, na druhém konci světa. Také proto, že jsem dosud byla zvyklá dopravovat se na koni, nebo v kočáře. Vlak byl zkrátka příliš… rychlý. Je to inovace, která se do Malie dostala teprve nedávno a jiné než mezistátní linky jsme neměli. V Itace ale už fungovaly pár let a tamní obyvatelé byly na tyto stroje zvyklí.
Naše země stále s někým bojovala. Posledních pár let bylo ale hodně klidných, takže se kníže konečně rozhoupal a nechal postavit koleje. Využila jsem tedy situace a vyjela na dva roky studovat vyhlášenou Itackou univerzitu vědy a rozvoje.
Nyní nastal čas návratu. Jenomže jsem nemířila zpět domů, ale do nového sídla. Se sestrou jsme ho zdědily po babičce, která před časem zemřela. Byla jsem tam naposled jako malá, matka nás tam nechtěla pouštět. Dodnes netuším, proč.
Vystoupila jsem na nádraží v Rakasu, hlavním městě, a rozhlédla se kolem. Malie a Itaca jsou dvě země rozdílné jako noc a den. Zatímco v Itace stále svítí slunce, lidé tam jsou vzdělaní a pokrok je na prvním místě, v Malii neustále prší, korupci střídá útlak a na prvním místě je zejména pohodlí místních pánů. V Itace je snadné dopravit se z místa na místo a přejet celou zem nemusí trvat déle než pár hodin. Zde, v Malii, by to však nemohlo trvat méně, než několik dnů. Vše je zde tak zastaralé a zpátečnické! Ulice jsou špinavé, lidé často neumějí ani číst a psát a když už to umějí, málokdy tuto schopnost využijí k něčemu kloudnému.
Nastoupila jsem do drožky a nechala se odvézt až do Amsiru. Téměř dva dny cesty! V mé milované Itace by mi stejná vzdálenost trvala asi tři hodiny. Cestou jsem si pomalu znovu zvykala na drsný domov. To jsem ještě netušila, že na mě v mém cíli čeká velké překvapení. Očekávala jsem starý,
zatuchlý dům, o který několik let nikdo moc nepečoval. Babička už měla své roky a nikdo jí s údržbou nepomáhal. Tedy, alespoň v mých domněnkách. Jenomže mě přivítala poměrně moderní budova, ve které to žilo. Babička apartmány vynajímala a tak měl dům několik obyvatelů. Po náročné cestě jsem byla patřičně unavená, seznamování jsem tedy odložila na jindy. Jediné, co jsem si přála, byla teplá postel a čtyři zdi mého pokoje.
Všichni jsme měli společnou kuchyň a jídelnu v přízemí. Babi si očividně potrpěla na společnost. A také na okázalosti, což jsem soudila podle obří vyparáděné předsíně. Bylo zvláštní v tom domě stát po takových letech, říkat mu domov a vlastně ho vůbec neznat. Prošla jsem přízemí a shledala navíc jen několik salonů, zimní zahradu a byt kuchařky. V prvním patře začínaly pronajaté apartmány. Celkem tři. Ve druhém patře byl ještě jeden s nájemníkem a také další dva, jeden pro mne a druhý pro Soniu, moji
sestru. Ona tady byla už několik dní. Jako vždy chtěla mít přede mnou náskok. Ten, který mi zbyl, ale nebyl vůbec špatný. Byl malý, tak akorát. Jedna vstupní místnost s krbem, ložnice, šatna a koupelna. Vše, co mladá dáma potřebuje k životu. Koupelnu jsem využila jako první. Napustila jsem si do vany horkou vodu a přidala Itackou sůl. Její vůně mi připomínala uplynulý rok a vracela mne ve vzpomínkách tam, kde jsem byla opravdu šťastná. Napadlo mě už, že bych tam zůstala. Ale měla jsem zodpovědnost za své dědictví a musela se o ně postarat. Nicméně myšlenku na návrat jsem úplně neopustila.
Dveře od koupelny jsem nechala pootevřené. Vnořila jsem se do vody a nechala své svaly, ať uvolní napětí. Brzy jsem však začala mít pocit, že mě někdo sleduje. Zaposlouchala jsem se, zda nezaslechnu zvuky vetřelce. Ale vše se zdálo v pořádku. Rozhlédla jsem se po místnosti a soustředila se
na tu malou škvíru ve dveřích. Ale nic nenasvědčovalo tomu, že bych měla společnost. Přesto mne nepříjemný pocit neopouštěl. Napřed jsem se jen zcela ponořila do slané vody a snažila se vysvětlit sama sobě, že je takový pocit nesmyslný. Jenomže mě neopouštěl. Naopak, sílil a přerůstal v paniku. Zakrátko jsem tak koupel ukončila a pečlivě si prohlédla tmavou místnost. Nezpozorovala jsem žádnou změnu. Snad jen, že se za okny dalo do deště. Nebe úplně zčernalo a voda k zemi padala ve svislých provazcích.
Své pocity jsem nakonec přičetla vyčerpání a tak jsem se uložila do postele, byť bylo sotva pět hodin odpoledne.
Livie
