Tento příběh vzniknul na základě Spisovatelské výzvy René Nekudy.
Zadané slovo: Řeka + bolest
Celkový čas: 20 minut
Ležela jsem s očima dokořán. Autobus se se mnou na cestě houpal a simuloval mi tak dokonalý pocit mořské nemoci. Byla jsem zvyklá cestovat, obvykle mi zle nebývalo. Tentokrát to ale bylo jiné. Možná kvůli cíli?
Měla jsem štěstí. Spoj, který jsem si vybrala, nebyl moc plný. Zabrala jsem si pro sebe celou zadní sedačku a udělala si tak pohodlí. Přemýšlela jsem. Teď jsme mohli být někde kousek za německými hranicemi. Ani jsem si nevšimla, kdy jsme projeli. Ještě pár desítek let zpátky by to tak jednoduché nebylo. Ještě pár desítek let zpátky bychom se tomuhle místu chtěli raději vyhnout. A teď sem proudily davy turistů. Bylo to opravdu smazané? Odčinil si náš sousední národ křivdu, kterou způsobil?
Přemýšlet o nacismu byl můj únik. Téma bylo natolik vážné a pochmurné, že by mohlo mou mysl zaměstnat. Stále se mi do ní vkrádaly myšlenky. Vzpomínky na úsměv, který mi učaroval. Na pohled, který mi pronikal pod kůži. Zní to jako klišé, že? Ale já to tak opravdu cítila. Bránila jsem se výrazu láska, nebo zamilovanost. Být zamilovaný by přece mělo být hezké, ne?
Jenomže mě hezky nebylo ani trochu. Žaludek se mi stahoval a chtělo se mi zvracet. Jako bychom pluli po divoké řece.
Utíkala jsem. Myšlenky o válce střídaly vzpomínky na toho, s kým jsme se měla setkat v cíli a ty vytláčely ještě horší na toho, koho jsem nechávala za sebou. Zlomené srdce, nešťastná láska, nic z toho nemohlo dost vystihnout bolest, která mi brněla tělem, když se mi do představ vkradl ten…
Nechtěla jsem o něm přemýšlet. Pokusila jsem se usnout. Nešlo to moc dobře a ve výsledku jsem toho i litovala. Průběžně jsem usínala a probouzela se až k trajektu, ale podivných myšlenek jsem se stejně nezbavila. Lezly mi do snů a otravovaly mi mysl.
Čistá, nebe, modré, meditace, no tak! Nedávno se mi do rukou dostal jakýsi časopis pro ženy. Byl v něm článek o duševní vyrovnanosti a meditování. Nešlo mi to. Čím blíž jsme byli Britským ostrovům, tím divočeji mi tlouklo srdce. Co když je to chyba? Co když jsem se spletla? Třeba o mě vůbec nemá zájem, já si to jen špatně vyložila. Co když se historie zopakuje. Mohlo by se to ale stát dvakrát hned po sobě? A i kdyby – no a co? Nezasloužím si snad taky trochu povyražení?
Sváděla jsem vnitřní boj sama se sebou. Už jsme tam skoro byli. Pokusila jsem se naposled přesvědčit samu sebe o tom, že to není tak zlé. S Matějem jsme se dlouhé roky jen míjeli. Vyrůstali jsme ve stejném městě, chodili na sousední školy – dokonce ve stejném období! Navštěvovali tytéž podniky a procházeli se ve stejném parku. Přesto jsme se nikdy nepotkali. Abychom si k sobě našli cestu, museli tu být naši přátelé. Vlastně – moje kamarádka a jeho bratr. Bez nich bych teď pravděpodobně nikam nejela. Nebo možná jo, ale rozhodně ne do Londýna. Spíš bych se vydala někam na jih.
Autobus sjel z trajektu. Do města už to byl jen kousek. Alespoň v porovnání s předchozí cestou. Při tom lehkém nadskočení při sjezdu, jako by se ve mně něco hnulo. Už nešlo se vrátit. Už jsem byla tady. A on tu na mě čekal. Řekl, že pro mě přijede. Obtěžoval by se takto pro holku, o kterou nestojí?
[mailerlite_form form_id=3]
