Tento příběh vzniknul na základě Spisovatelské výzvy René Nekudy.
Zadané slovo: kočka + program + věštkyně (jako postava)
Celkový čas: 10 minut
Amálie Jitro nechodila do klasické magické školy. Její rodiče usoudili, že to není třeba a bude lepší, když se vyučí nějakému jinému řemeslu – méně obvyklému a tedy cennějšímu. Ne že by to Amálie nesla lehce. Do magické školy se vcelku těšila a když zjistila, že tam nepůjde, docela ji to vzalo. Když byla mladší, často slýchala, že to byla chyba. Že je mimořádně nadaná a své nadání by měla rozvíjet. Šlo o to, že Amálie sem tam uměla předvídat budoucnost. Nedělala to moc vědomě a její předpovědi byly hodně náhodné. Často se týkaly takových věcí, jako třeba co bude další den k večeři, nebo kdo projde jejich ulicí za týden. Občas se ale stalo, že předpověděla i něco důležitého.
Amálie se proto na prahu dospělosti rozhodla, že se stane opravdovou věštkyní. Pořídila si černou kočku, malý domeček na kraji města a začala se učit. Mít své schopnosti pod kontrolou bylo zprvu velmi obtížné, skoro až nemožné. Kvůli nedostatku peněz si nemohla dovolit školy a učitele a tak jen po knihovnách sháněla oborové knihy a řídila se instrukcemi z nich. Doufala, že tak za měsíc či dva se někam posune. Ale i po půl roce se zdálo, že je stále na místě.
Změnila proto systém. Vymyslela si důkladný denní i týdenní program a přísně ho dodržovala. Trénovala několik hodin denně. Začala u jednoduchých věšteb, týkající se událostí nadcházejících vteřin. Pak pokračovala přes obtížnější. Každý den malinko zvýšila obtížnost – rozšiřovala věštby na větší časové úseky i větší prostor. Po roce tohoto intenzivního tréninku se konečně dostala tam, kam chtěla. Věštby už k ní ve většině případů nepřicházely samy, kdy se jim chtělo. Naučila se je ovládat. Naučila se je sama vyvolávat a pracovat s nimi.
Konečně se cítila volná a marnost jejího počínání, jež ji občas přepadala, se zcela vytratila. Konečně to pro ni bylo snadné.
[mailerlite_form form_id=3]
