Tento příběh vzniknul na základě Spisovatelské výzvy René Nekudy.
Zadané slovo: Zahrada + citron
Celkový čas: 10 minut
Kolo od vozu leželo v zahradě už několik let. Rezlo a pomalu ho obrůstal mech. Endi se na něj koukala ze své houpačky a přemýšlela o tom. Připadalo jí zvláštní, jak si příroda vždycky našla cestu. Připadalo jí to jako věčný boj. Člověk se musel pořád snažit, aby přírodu krotil, aby mu nelezla do baráku. Když to ale přehnal, bylo mu to zas líto a tak si ji začal pěstovat. Ale pořád měl potřebu mít ji pod kontrolou. Jenomže když ji ztratil, příroda zvítězila. Má svoje vlastní systémy a nikdy není unavená dost na to, aby ve své práci přestala. Člověk se unaví. Něco postaví, chvíli to používá a pak na to zapomene. Odhodí to někam do lesa nebo na skládku (nebo taky do zahrady) a dál už se o to nestará. Příroda pak začne tu věc chroupat a jakoby ji pojme do sebe.
Samozřejmě, že Endi myšlenky nebyly tak obsáhlé a podrobné, ale více méně je vystihovalo tohle. Endi měla šest let a stále o něčem uvažovala. Její rodiče to moc nechápali. Mysleli si, že je mimo. Ona ale jen přemýšlela. Jako teď, o tom kole. Z myšlenek ji vyrušila její máma. Volala ji na svačinu. Endi seskočila z houpačky, snědla kousek sendviče a napila se studené vody s citronem. Sluníčko svítilo a hodně hřálo. Endi zavřela oči a přemýšlela o sluníčku. Jak je zvláštní, že i když má oči zavřené, jako by ho viděla. Před očima se jí dělaly mžitky a barvičky jakoby tančily v podivných tvarech. Ty jí nic nepřipomínaly. Existovaly samy o sobě a neměly tvar jako nic jiného, než jen sluníčkové barvičky.
„Endi, vnímáš mě?“ zeptala se jí matka. „Ta holka mě nikdy pořádně neposlouchá! Jako by tu vůbec nebyla.“ Endi ji slyšela, ale neodpovídala, protože si první chtěla domyslet svoji myšlenku o sluníčkových barvičkách. Ten výraz se jí libil. Dál už jí matka svou pozornost nevěnovala. Endi to tedy pochopila tak, že odpovídat už nemusí. Vrátila se zpět na houpačku a znovu se zadívala na to mechové kolo.
[mailerlite_form form_id=3]
