Tento příběh vzniknul na základě Spisovatelské výzvy René Nekudy.
Zadané slovo: Med + král
Celkový čas: 14 minut
Bylinkářka chvíli lomcovala zamčenými dveřmi.
„Nechte toho, drahoušku, ještě to zničíte,“ snažil se ji utěšit děda. Podívala se na něj koutkem oka. Bylo jí to jedno, chtěla ven a to za každou cenu!
„Tak něco udělejte vy!“ obořila se na něj. „No? Proč nic neděláte?“ Otočila se na čaroděje. „Anebo vy? Copak neumíte nic, co by nás odtud mohlo dostat?“
Čaroděj se usmál. Lidé si často myslívali, že když se učil kouzlům, je téměř všemocný. Nic by pro něj přece nemělo být problém, když ovládá magii, ne? Ve skutečnosti ale bylo. Měl víc problémů, než kdyby se učil jiné řemeslo.
Bylinkářka byla jediná, koho pohlcovala panika. Děda si v klidu zapálil dýmku, opřel se o zeď a kouřil. Zažil toho už tolik, že pouhé zamčení v muzeu ho nemohlo vykolejit. Čaroděj to bral jako malé dobrodružství. A také příležitost, aby ho ostatní mohli lépe poznat – bez efektů, pozlátek, kdejakých zástěrek a masek. Naze, tak jak byl. Pochopitelně, že ne úplně doslova. Hrobník měl v sobě zabudovaný svůj vnitřní klid, který si vypěstoval ve svém řemesle a Anděl, ten byl zkrátka andělem. Jeho úkolem bylo zachovávat medový klid za každých okolností.
„Chcete, aby někdo něco udělal? Tak začněte u sebe a v prvé řadě se uklidněte,“ řekl jí děda a podíval se jí hluboko do očí. Ona se trochu začervenala a pustila se dveří. Děda se usmál. „Tak. A teď se několikrát zhluboka nadechněte a vydechněte,“ radil jí dál. Poslechla. S každý výdechem se z ní postupně uvolňovalo napětí. „Tohle byste měla znát i sama, při vašem povolání,“ neodpustil si poznámku nakonec.
„Žádný lékař nevyléčí sám sebe,“ připomněla mu ona, tentokrát už ale v naprostém klidu. Děda pokýval hlavou a zhluboka nasál z dýmky. Rozhlédl se po všech přítomných. Měl radost. Sousedé, dříve si tak cizí, se nyní sbližovali. Povídali si spolu a předávali si životní moudrost. Jeho plán vyšel. Byl to on, kdo všechny v Muzeu králů zamkl, za živý svět by to ale nikomu nepřiznal.
