Dřevěná židle mne tlačila. Vrtěl jsem se na ní a nemohl se soustředit na psaní. Chce to polštářek, pomyslel jsem si. Vstal jsem, podal si ho a sedl si na něj. Tak, teď je to mnohem lepší. Opět jsem vzal do ruky pero a chystal se napsat první řádek svého románu. Jenomže světlo mé lampy bylo nějaké divné. Nechal jsem si ji dovézt z Itaci, protože tam jsou na takové vymoženosti experti. Tady, v Alantii, by si každý druhý posvítil raději magicky. Tedy alespoň členové těch správných řádů. Jenomže já vystudoval na škole Oranžového, jak si přáli moji rodiče, a tam se něco takového neučí. Pootočil jsem tedy rameno lampy, aby vrhala světlo dostatečné, ale ne oslepující. Byl jsem spokojen. Teď mne pro změnu však tížil hlad. Ne nijak velký, ale řekl jsem si, že se raději najím, než se dám do psaní. Přestat v půli kvůli jídlu není dobré. Dal jsem si tedy zapečené brambory s mrkví a mandlovou smetanou (původem ze severního Theasu, kde jsou ty nejlepší mandloňové sady), které jsem si připravil toho dne dopoledne. Najezen jsem opět usedl na svou židli. Ale ještě, než jsem se vůbec pera dotkl, pocítil jsem nepříjemné sucho v ústech. Připravil jsem si tedy ještě do džbánku vlažnou vodu s citronem a postavil si jej i se sklenicí před svůj dosud nenapsaný román. Ach, jak já se těšil, až spatří světlo světa! Jak si mne budou zvát lingvisté na přednášky a školy všech řádů na autorské čtení pro své studenty. Po mé smrti se o mne bude psát v učebnicích literatury a na zemi nebude jediného člověka, jež by neznal jméno Ambroz Slovíčko!
Z mých úvah mne vytrhlo klepání. Podíval jsem se na stále prázdný arch papíru a řekl si, že s plným žaludkem stejně nemá cenu psát, neboť má mysl je přílišnou sytostí otupělá. Došel jsem ke dveřím, otevřel je a spatřil za nimi malou prostovlasou osůbku s našpulenou pusou. To dělala Laila vždy, když byla rozčílená.
„Máš čas? Dala bych si čaj,“ řekla mi namísto pozdravu a vešla dovnitř. V poslední době u mě bývala skoro častěji než doma. S Lailou jsem se setkal kdysi v knihovně. Ta malá potvůrka je chytrá jako drak. O tom ale zase někdy jindy.
„Jistě, hned ho uvařím,“ odvětil jsem a čekal, co bude dál. U ní si člověk nikdy nebyl jistý, co se jí honí hlavou. Sedla si do křesla, houpala nohama a mlčela. „Tak… jak to jde?“
„Hrozně. Mám už jen pár dnů na to, abych se přihlásila do školy a zatím pořád nevím, do které.“
„No a co si myslí tvoji rodiče?“
„To je právě to! Mamka chce, abych šla do Červeného, jako ona. Jenomže táta chodil do Fialového a no… viděls někdy, co ty lidi umí?!“
„Ah, tak takhle to je. Takže vlastně jen váháš, jestli poslechnout matku, nebo jít za svým srdcem.“
„Jenom?! To je děsný dilema!“ Po zaječení svých nadsopránových tónů sebou praštila o opěradlo křesla, do něhož se vzápětí zabořila o něco hlouběji.
„Promiň, tak jsem to nemyslel.“ Mezi tím se už dovařil čaj. Rozlil jsem ho do dvou hrnků a jeden jí podal. „Pozor, ještě je horký.“ Mé upozornění se zcela minulo účinkem, neboť o pár vteřin později si Laila držela popálený jazyk mezi prsty a snažila se ho zchladit tím, že na něj funěla. „Možná, že bych ti mohl pomoct.“
„Djo, a djak?“
„Tak nejprve sněz tohle,“ podal jsem jí lžíci medu. Strčila si ji do pusy a úlevou jako by se v křesle rozplizla. „Tak, a teď mi řekni, proč by sis měla vybrat Červený řád.“ Nakrčila nos a oči obrátila ke stropu.
„No, tak především to chce mamka. Bráška je kluk, takže se tam určitě nedostane, takže jsem jediná z naší rodiny, kdo v řádu může pokračovat. Ona říká, že je to hodně vážený řád a má mezi ostatníma jakousi imunitu. Myslím, že je to tím, že členky Červeného si nenechají nic líbit a ostatní se jich tak trochu bojí. Táta mamky taky, i když tvrdí, že má jenom respekt. Ale doma má vždycky poslední slovo ona a on si nedovolí jí v ničem oponovat. Červený má taky potenciál i pro holky, které nemají pro magii velké nadání. Učí pracovat s bylinkama, budovat si respekt, pracovat na svém skutečném já a podporovat ženskost. Tak to alespoň stálo v příručce, co jsem dostala.“
„No a ty tohle všechno chceš?“
„Já nevím, nezní to špatně. Je fakt, že mamka je vážně dobrá.“
„Cítím ve tvém tónu jenomže…“
„Jenomže mě tam nenaučí, jak ovládat vodu, zkrotit oheň, způsobit zemětřesení, nebo ho zastavit. A nikdy se tam nedozvím, pro který živel jsem zrozená! Živelná magie je prostě… je úchvatná!“
„Víš, já si myslím, že odpověď na svou otázku znáš, jen z ní máš obavy.“
„Jak to myslíš? Kdybych ji znala, tak se tě přece neptám, ne?“
„To neplatí tak docela. Ty víš moc dobře, co bys chtěla a kde budeš šťastná. Ale bojíš se, že ses rozhodla špatně. Protože tvá matka má jiný názor a ty si své matky vážíš. Nedokážeš si připustit, že by se ta žena mohla v něčem mýlit.“
„Ty… myslíš, že jsem se už rozhodla?“
„Já jsem o tom přesvědčený, děvče. A povím ti ještě něco. Tvá matka se nemýlí. Červený řád je skutečně velmi dobrý a jsou věci, které tě nikde jinde nenaučí. Ale to platí o každém řádu. A i když je Červený tak skvělý, neznamená to, že je skvělý i pro tebe. Neboj se následovat své srdce.“ Díval jsem se jí do očí a pozoroval její duhovku. Měla na ní takové zvláštní obrazce, jako když jen tak cáknete barvu na plátno. Pravdou bylo, že jsem neměl žádný dar nahlédnout lidem až do duše, ale věděl jsem, jak se tvářit, aby si to oni mysleli. Fungovalo to i na Lailu. Zamrkala, upila čaje a poposedla.
„Možná, že máš pravdu. Vždyť… pořád mám rok na to, abych se rozmyslela, jestli nechci přestoupit, ne? A když zjistím, že Fialový není pro mě, prostě ho vyměním za Červený. Bude to má náhradní možnost. To… s tím… možná… řeknu o tom mamce.“ Zhluboka vydechla, jako by celou dobu měla v plicích nadbytečný vzduch. Znovu se napila a zahihňala. Nadzdvihl jsem pravé obočí. „Víš, je fajn mít kamaráda, jako jsi ty. Asi neznám nikoho chytřejšího. Fakt dík, Ambi.“
„Ambrozi,“ opravil jsem ji.
„No jo, dyť já vím.“ Dopila čaj, seskočila z křesla a vrazila mi prázdný hrnek do ruky. „Tak já zas přijdu, jo?“ Usmál jsem se na ni.
„Budu na tebe čekat, princezno.“ Zaksichtila se na mě a už byla v trapu. Uklidil jsem nádobí a přešel zpět ke svému stolu. Pořád na něm ležel ten nenapsaný román. Řekla mi, že jsem nejchytřejší člověk, kterého zná. Ten román prostě musí být úžasný!
Co říkáš na příběh? Tvůj názor mě zajímá. Napiš mi ho, prosím, dolů do komentáře. Děkuji :o)
