Tento příběh vzniknul na základě Spisovatelské výzvy René Nekudy.
Zadané slovo: Věda + verš
Celkový čas: 10 minut
Cukrářka
bylinkářka
děda
lord
zahradnice
sekretářka
student
čaroděj
anděl
hrobník
Mám strach ze spadnuté šlehačky. Nebo zkysané smetany. Život mi pak připadá celý kyselý. Jako kdyby to, co se děje v kuchyni, mělo vliv i na život mimo ni.
Mám strach ze mšic. Všechno mi ty potvory chtějí sežrat!
Mám strach o svou rodinu. Že se jim něco stane, že už jim nebudu moct pomoct. Že zemřu moc brzy a oni si beze mě neporadí.
Mám strach ze zimy. Z kruté zimy. Je ničivá, chladná, vlezlá a nepříjemná. Ničí životy. Přináší chmury, deprese a lidé v tomto ročním období páchají nejvíc sebevražd. Zima lidi odlučuje a učí je být chladnými.
Mám strach ze zemětřesení. Trávím hodně času v zahradě a tam není kam se shcovat.
Mám strach z nudy. Umírám strachem každý den. Ne že bych se vyloženě nudila, shonu je tu až až. Ale te pocit, jako by se schovával za rohem a ovládal mě vždy, když zpomalím.
Mám strach z pana profesora Vrátného. Prý nepustí skoro nikoho dál. Co budu dělat, když neuspěju u zkoušek? Skládat verše jako potulný básník?
Mám strach ze sebe. Ze svojí moci a z toho, čeho všeho jsem schopen a co dokážu. Je to fascinující a zároveň ohromně děsivé. Kam se hrabe věda!
Mám strach, že přijdu pozdě.
Mám strach, že jednou přijdu o svou lopatu. Jednou to budu já, na koho budou házet hlínu.
[mailerlite_form form_id=3]
